Jordánsko 2025 podzim

V roce 2025 jsme se do Jordánska vypravili dokonce dvakrát. Poprvé na jaře na konci května a podruhé na podzim na konci října. Důvod je jednoduchý, Jordánsko kromě krásného potápění nabízí spoustu suchozemských krás a zajímavostí a proto je o výpravy sem velký zájem. Tentokrát jsme se sem tedy vydali na přání soukromé skupinky, která chtěla na tuto výpravu vyrazit v době podzimních prázdnin. I tentokrát měli někteří účastníci obavy o bezpečnost z důvodu izraelsko-palestinského konfliktu, ale jak se opět ukázalo, Jordánsko je velmi bezpečnou zemí a k žádným obavám není důvod.

I tentokrát jsme letěli s Turkish Airlines, kteří jako jediní nabízí možnost příletu do Aqaby a odletu z Ammánu. Musím ale konstatovat, že bohužel s Turkish Airlines jsem snad nezažil žádnou cestu, kde by nenastal nějaký problém a tak tomu bylo bohužel i tentokrát. Když jsme před zhruba půl rokem kupovali letenky, tak ranní let do Istanbulu byl již obsazený, takže nám Turkish Airlines nabídli letět již den předem večer s tím, že nám v Istanbulu dají hotel, abychom noc při čekání na navazující spoj strávili v pohodlí. Jak už to ale u „Turků“ bývá skoro zvykem, svůj slib opět nedodrželi. Po příletu nám bylo sděleno, že žádný hotel nedostaneme, že na něj nemáme nárok a že nám to jejich pražská pobočka neměla slibovat. Naštěstí se mi rychle podařilo najít jiný hotel, který jsem ale samozřejmě musel zaplatit a nyní se s „Turky“ tahám o proplacení. Po všech zkušenostech z minulých let se již budu snažit službám Turkish Airlines v maximální možné míře vyhýbat, jelikož jejich přístup a služby jsou prostě hrozné.

Do jordánské Aqaby jsme ale dorazili v pořádku a včas, tedy ještě za světla. Z letiště jsme tedy zamířili rovnou do centra města, abychom si vyměnili peníze, nakoupili a samozřejmě dali i dobrou večeři. I následující večery jsme vždy z ubytování vyráželi do centra nejen za výborným jídlem a nákupy, ale také i trošku za kulturou. Jeden den jsme se na večeři sešli i s naším Honorárním konzulem, jeho excelencí Talalem Nubanim. Jako vždy to bylo velmi příjemné a přátelské setkání a pan konzul byl nadšený i z toho, že část účastníků výpravy byla z Brna, kde on studoval a mohl si tak na Brno trošku zavzpomínat. I tentokrát nám byl pan konzul velmi nápomocen s našimi dotazy, za což mu patří obrovský dík a již nyní se těším na naše další setkání.

Z provozně technických důvodů bylo při naší podzimní návštěvě zavřeno dive centrum Arab Divers, jehož služeb jsme vždy využívali a byli s nimi maximálně spokojení. I pro tuto výpravu jsme samozřejmě měli vše objednáno u nich a dive centrum se k tomu postavilo čelem a zajistilo nám ubytování i potápění u jejich partnerů. Ubytováni jsme byli v krásném resortu s velkým bazénem, u kterého jsme hlavně po ponorech trávili spoustu času, mnohokrát s plechovkou piva Petra v ruce. Organizace potápění byla u náhradního dive centra trošku chaotičtější, ale nakonec jsme vše úspěšně zvládli.

Již tradičně jsme měli 5 potápěčských dnů, první čtyři dny jsme se potápěli ze břehu. Vždy dva ponory dopoledne a jeden den jsme si dali i noční ponor. Potápěli jsme se opět zase hlavně na vraky, kde je i spousta životu. Začali jsme ponorem na tank a vrak vojenského transportního letadla Lockheed C-130 Hercules. Další den jsme již vyrazili na podmořské vojenské muzeum, které se skládá z 21 kusů vojenské techniky včetně dvou vrtulníků. Tady je pořád na co koukat a jeden ponor zde prostě nestačí a tak jsme se sem v následujících dnech ještě jednou vrátili. Nevynechali jsme ani vrak velké nákladní lodě Cedar Pride. Kromě vraků bylo na co koukat i z podmořské fauny a flory. Vypíchl bych hlavně setkání se dvěma iminikusy ostnatými (red sea walkman), kteří se nám na mělčině krásně předváděli. Setkání s těmito rybami je poměrně vzácné a já osobně jsem ji viděl teprve potřetí. Při nočním ponoru jsme kromě například murén a sépií měli štěstí i na „Španělskou tanečnici“, což už je taky celkem vzácnost, naposledy jsem ji viděl před mnoha lety.

Pátý potápěčský den jsme vyrazili na ponory velkou lodí z přístavu v residenční čtvrti. Cestou na moře se na jedné straně projíždí okolo přímořské rezervace jordánského krále a na straně druhé je jordánsko-izraelská hranice. Tento prostor je tedy velmi přísně střežený a nesmí se tu ani fotografovat. První ponor jsme dělali na uměle potopeném vraku dopravního letadla Lockheed L-1011 TriStar a i tentokrát jsme si ho důkladně prolezli, včetně focení u třetího motoru. Druhý ponor jsme dělali na stěně na lokalitě Power Station, která jde až do hloubky okolo 200 metrů. Tentokrát jsme zde zahlédli obřího napoleona, byl ale dost pod námi a na fotku to tedy nebylo. To, co se tentokrát pod vodou povedlo vyfotit, si můžete prohlédnout zde.

Druhá část naší výpravy do Jordánska byla tradičně směřována na nejzajímavější „suchá“ místa. Nejdříve jsme se vydali do Wadi Rum, kde jsme měli více jak tříhodinové safari na džípech po této pouštní krajině. Zastavili jsme se u skalních oblouků a u beduínů si dali jejich typický čaj. Někteří milovníci adrenalinu vyzkoušeli i místní zip line a čekaní na západ slunce jsme si krátili popíjením rumu, dle našeho hesla „když Wadi Rum, tak rum“ :-D Noc jsme strávili v jednom z místních kempů, kde nám servírovali tradiční beduínskou večeři a po ní ještě následovalo posezení u vodní dýmky s kytarou.

Druhý den jsme brzy ráno vyrazili směr Petra. Toto unikátní skalní město je od roku 1985 zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO a je také uváděno mezi 7 novodobými divy světa. Jako skupina jsme museli mít i místního průvodce, který nám cestou k pokladnici povyprávěl o historii tohoto místa a jeho významu. Následně jsme měli dostatek času si individuálně prohlédnout i další části Petry jako hrobky králů, amfiteátr nebo starý chrám. Pro všechny ale byla určitě nejzajímavější Pokladnice, která si zahrála i ve filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava.

Následně jsme z Petry vyrazili na poměrně dlouhou cestu k Mrtvému moři, kam jsme dorazili navečer tak, abychom stihli večeři v hotelu. Tradičně jsme zde ubytováni v nejstarším hotelu, který byl na jordánské straně Mrtvého moře postaven, v hotelu Ramada. Je už sice trošku „omšelý“, ale člověk se tu potká s místní kulturou a hlavně hotel má svou vlastní pláž u Mrtvého moře. Hned po snídani jsme tedy vyrazili „na koupačku“. Mě velmi překvapilo, jak moc vody ubylo od jarní návštěvy. Za necelého půl roku zmizelo minimálně 3 až 4 metry vody, tedy asi metr vodního sloupce. To je fakt hodně, Mrtvé moře opravdu vysychá a mizí. Nejvyšší čas tedy tento unikát navštívit a vyzkoušet blahodárné zdravotní účinky jeho vody a bahna. Což jsme samozřejmě všichni udělali.

Odpoledne jsme se vydali na návštěvu Mojžíšovy hory, která je posvátným křesťanským místem. Je z ní nádherný výhled do okolí a prohlédnout si zde můžete také několik původním mozaik, které jsou pro okolí města Madaba typické. Po obědě jsme také navštívili jednu z manufaktur na místní mozaiky a někteří si originální mozaikový obraz zakoupili a nechali poslat domů. Mají tedy nádhernou a originální vzpomínku na návštěvu Jordánska.

Čekání na noční odlet z Ammánu jsme si zkrátili návštěvou samotné Madaby, kde je několik restaurací, kde se dá koupit i pivo. Část z nás nejdříve zvolila střešní párty, kterou jsme si zde udělali už i letos na jaře, kdy nás jeden místní obyvatel pustil na terasu na střeše svého domu, přivezl nám objednaná piva a my zde mohli z výšky pozorovat dění hned vedle mešity.

Ani cesta zpět neproběhla bez komplikací, i když tentokrát jsme si za to tak trošku mohli sami. Při přestupu v Istanbulu si jeden účastník zapomněl v letadle telefon, což by ještě nebylo tak hrozné, ale jedna účastnice tam zapomněla kabelku včetně pasu. Což se zjistilo až v hale a jelikož jsme nešli chobotem, tak se nedalo do letadla vrátit. Ihned jsme tedy kontaktovali help desk, kde se spojili s úklidovou četou a pokud prý věci najdou, tak vrátí pas, aby účastnice mohla odletět, ale ostatní věci vrátit nemůžou a musí jít přes oficiální ztráty a nálezy. A tak se také stalo, věci se našly, před zapomnětlivkou kabelku otevřeli, dali jí pas, ale ostatní věci ne, ty musí jít přes ztráty a nálezy, které jsou mimo tranzitní prostor (vně letiště) a musí se pro ně dostavit tam, což se vzhledem ke krátkému času přestupu nedá stihnout. Absolutně to postrádá logiku, ale to jsou prostě „Turci“. Nakonec to ale dopadlo dobře, letadlo mělo overbooking a tudíž hledali několik dobrovolníků, kterým zaplatí za to, že poletí do Prahy až večer, takže dobrovolnice byla jasná. ;-)

Jordánsko už je naší pravidelnou destinací a tak se sem samozřejmě vypravíme i v roce 2026.

Fotografie z podvody najdete v galerii zde.