Jordánsko 2023

Jordánsko jsem měl v hledáčku již dlouho, ale až na podzim 2023 přišla ta správná chvíle se sem vydat. Takováto výprava se samozřejmě plánuje zhruba půl roku dopředu, takže když vypukl palestinsko izraelský konflikt měsíc před naším odjezdem, tak jsme již měli vše objednané a zaplacené. Samozřejmě to v nás všech vzbudilo obavy a to hlavně co se týče bezpečnosti. Důkladně jsem tedy před odletem prověřoval veškerá bezpečnostní rizika, byl jsem ve spojení s ministerstvy, naší ambasádou v Ammánu i s naším honorárním konzulátem v Aqabě. Všichni mě ujistili, že Jordánsko je naprosto bezpečná země a není důvod k obavám nebo dokonce rušení cesty. A to se zpětně ukázalo jako 100% pravda! Ani chvíli jsme tam neměli pocit jakéhokoliv ohrožení a cítili se tam naprosto bezpečně. Opravdu tedy není ani v tuto dobu žádný důvod do této krásné země necestovat.

Jelikož Turkish Airlines změnili letový řád, tak jsme najednou měli v Istanbulu pauzu skoro 24 hodin. Od letecké společnosti jsme tedy dostali ubytování v hotelu a čas jsme využili k prohlídce centra Istanbulu. Koukli jsme se tedy na slavný chrám Hagia Sofia, prohlédli si protější Modrou mešitu a navštívili i podzemní chrám Bazilika Cisterna, který je naprosto úchvatný. No a nevynechali jsme ani ochutnávání pravé turecké kávy, kebabu a dalších místních pochutin. Nakonec to tedy byl příjemný nucený stop over a trošku jsme stihli poznat Istanbul.

Do Aqaby jsme dorazili až okolo půlnoci, let je nyní trošku delší, jelikož letadla se raději z bezpečnostních důvodů vyhýbají přeletu přes Palestinu a Izrael a oblétají to spodem přes Egypt. Před letištěm už na nás čekal objednaný autobus a za půl hodinky už jsme byli na dive centru, kde jsme i bydleli. Před zalehnutím jsme dali ještě pár drinků, aby se nám lépe spalo. Pokoje tu byly skromnější, ale pěkné a čisté, tedy pro potápěče naprosto vyhovující. Ze střechy našeho ubytování se nám naskytoval unikátní výhled na čtyři státy (Jordánsko, Saudskou Arábii, Egypt a Izrael), to se taky hned tak někde nevidí. Ráno po snídani jsme připravili foťáky a potápěčské vybavení a vyrazili na první ponory. Potápění zde funguje hlavně ze břehu, jelikož většina zajímavých věcí včetně vraků se nachází jen pár metrů od pláže. Přímo na diving centru jsme se tedy oblékli do neoprénů, nastrojili lahve, postavili je do připravených přívěsných vozíků, nasedli na korby džípů a malých trucků a vyrazili na ponory. Je to vždy jen pár minut jízdy, následoval krátký breefing a hurá do vody.

Pod vodou se bylo opravdu stále na co dívat, většinou jsme kombinovali ponory tak, že jeden jsme dělali na útesu či korálové zahradě a další pak na vraky. Hned první den jsme vyrazili na podmořské vojenské muzeum, to zde nechal vybudovat jordánský král, který byl sám vášnivým potápěčem. Otevřeno bylo relativně nedávno, v roce 2019, a nachází se v něm celkem 21 kusů vojenské techniky, které jsou poskládané do bojové formace. K vidění jsou tu tanky, obrněná vozidla, vyprošťovací vozidla, džípy, různá děla a houfnice a dokonce i dva vrtulníky. Tolik vraků během jednoho ponoru asi neuvidíte nikde jinde na světě. Navíc jsou všechny umístěné v relativně malé hloubce, takže je dostatek času si je pod vodou důkladně prohlédnout.

V dalších dnech jsme pak postupně navštívili všechny další vraky, které jsou zde dostupné ze břehu. Nejdříve jsme šli na vrak lodi Cedar Pride, jedná se o 74 metrů dlouhou nákladní loď, která leží na boku v maximální hloubce 22 metrů. Je to impozantní loď, u které se zdržuje i spousta ryb a dalších mořských živočichů. Nákladové prostory lodi jsou velmi dobře přístupné a bezpečné pro vplutí. Další den jsme šli potápět na vrak letadla C-130 Hercules, tento ikonický vojenský transportní letoun leží v hloubce pouhých 15 metrů. Bouře v minulých letech ho bohužel trošku poničila, defacto ho roztrhla na tři kusy (kokpit, křídla a ocas), přesto jsme si tenhle vrak velmi užili. V kabině je na místě sedadla pilota nainstalována i kostra s leteckou helmou, aby vrak působil autentičtěji. Kabina je zároveň velmi fotogenická, jelikož se v ní zdržují hejna malých ryb a množství otvorů po původních oknech sem propouští dost denního světla. Překvapili nás i rozměry křídel a ocasu, nebo podvozkových kol. Kousek od tohoto vraku v ještě menší hloubce se pak nachází vrak původního tanku, který je zde pod vodou umístěn už několik desítek let a je rovněž velmi fotogenický.

Nevynechali jsme ani noční ponor, při kterém jsme potkali množství sépií, perutýnů, murén a dalších živočichů. Z ryb, které jsme potkávali během dne, stojí za zmínku určitě ještěrohlavec, který právě ulovil menší rybku, která mu stále koukala z tlamy. Vidět to se mi poštěstilo prvně v životě. Závěrečný potápěčský den jsme se pak vydali na dva ponory z lodi. Loď vyrážela z přístavu, který leží prakticky na jordánsko – izraelské hranici, takže jsme z paluby měli výhled nejen na sousední Izrael, ale i na spoustu vojenských lodí, které tuto hranici střeží. Fotit je zde ale přísně zakázáno. Nejdříve jsme šli potápět na lokalitu s názvem Power Station, jedná se o nádhernou stěnu padající do hloubky přes 200 metrů. Je to určitě nejhezčí stěna v Jordánsku se spoustou zachovalých korálů a výskytem větších ryb (napoleoni, eagle rays,…). No a druhý ponor jsme pak dělali na legendárním Lockheed L-1011 TriStar, uměle potopeném vraku velkého dopravního letadla. Ten byl pro potápěče krásně vyčištěn, takže se jím dá bezpečně proplouvat a dostat se dá dokonce i dovnitř k třetímu motoru nasávacím potrubím umístěným v ocasu. Obecně se dá říct, že potápění v Jordánsku je hodně o vracích, ale najdeme tu i spoustu života, spíše tedy toho menšího, velkých ryb tu moc není, jelikož se jedná o konec Akabského zálivu, tak se vlastně není ani čemu divit.

Výprava ale samozřejmě nebyla jen o potápění, jelikož jsme chtěli na vlastní oči vidět i další zajímavá místa této arabské země. Po pěti dnech potápění jsme tedy vyrazili na třídenní výlet po Jordánsku. Nejdříve jsme zamířili do Wadi Rum, u staré železniční stanice přesedli z autobusu na korby terénních pickupů a následně jezdili několik hodin touto měsíční krajinou. Je to vlastně něco mezi horami a pouští. Skály zde mají skoro až rudou barvu, i proto se zde natáčel film Mars. Zastavili jsme se u několika skalních oblouků i v obydlí domorodých obyvatelů pouště, kde jsme ochutnávali místní čaj a nakupovali domů pár pouštních suvenýrů. Užívali jsme si západu slunce v poušti a následně se na noc a večeři přesunuli do pouštního kempu. K večeři jsme měli tradiční beduínské jídlo, které se připravuje pečením v zemi a po ní samozřejmě nemohla chybět vodní dýmka. A někteří z nás si ještě ráno zpestřili projížďkou na velbloudech na východ slunce.

Po snídani jsme vyrazili směrem k Petře, toto unikátní skalní město, které je na seznamu UNESCO, člověk v Jordánsku prostě musí navštívit. Překvapuje nás, na jak velkém území se město rozkládá. Jedná se totiž o spoustu budov a ne jen o tu jednu známou z filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava. Po domluvě s našimi průvodci jsme se rozhodli, že půjdeme cestou od zadního vchodu, tak abychom si prošli prakticky celý komplex. Kus jsme se nechali přiblížit velkým terénním autem a pak už nás čekala asi 10 km procházka místy po „kozích stezkách“. Tedy abych byl přesnější, spíše po oslích. Některá místa tu jsou velmi úzká a pískovec je hodně kluzký, přesto se po něm pohybují desítky oslíků, kteří na zádech nosí „línější“ turisty a to dokonce i po schodech. Osobně mi to nepřišlo moc bezpečné, ani pro turisty, ani pro oslíky.

Nejdříve jsme tedy dorazili ke klášteru, který je velmi podobný pokladnici, ale je větší. Od něj jsme pak zamířili dolů do údolí do hlavní části Petry. Cesta byla doslova lemována stánky obchodníků s různými suvenýry, někdy jsme vlastně těmito stánky přímo procházeli. Šli jsme okolo velkého chrámu, hrobek i divadla, až jsme nakonec přišli k nejznámější stavbě zde, k pokladnici. To je právě ta známá z filmu s Indiana Jonesem. Je to impozantní stavba a člověk tak trošku nechápe, jak to mohli postavit před zhruba 2000 lety bez jakékoliv moderní techniky. Ne nadarmo bylo toto místo zařazeno mezi nových 7 divů světa. Nakonec jsme prošli ven soutěskou Sík, která je dlouhá přes kilometr a místy široká jen pár metrů. Procházka to byla sice poměrně dlouhá, ale rozhodně stála za to. Ještě večer jsme se pak přesunuli na hotel k Mrtvému moři.

U Mrtvého moře jsme byli ubytováni v luxusním hotelu, který má vlastní pláž u Mrtvého moře, na kterou jsme samozřejmě vyrazili hned po bohaté snídani. Hladina moře se už několik let snižuje a to zhruba o metr ročně, takže hotely, které byly v minulosti postaveny hned u moře, se dnes nacházejí několik stovek metrů daleko, takže na pláž nás vezl hotelový autobus. Dostali jsme se také na nejnižší místo na zemi, jelikož hladina Mrtvého moře leží v nadmořské výšce -398 metrů. Salinita je tu opravdu tak velká, že se tu nedá potopit. Prostě jdete do vody nohama po dně a jak se dostáváte dál na hloubku, tak nohy postupně ztratí kontakt se dnem, ale vy jdete dál, voda vás prostě nese a vy se v ní houpete jak bójka. Všichni jsme si to užívali a vymýšleli různé kraviny, které by se tu daly dělat. No a samozřejmě jsme si nenechali ujít ani natření místním léčivým bahnem, po kterém jsme nejen omládli, ale také zhubli, jelikož černá zeštíhluje. :-)

Před nočním odletem z Ammánu jsme ještě šli na Mojžíšovu horu, navštívili jsme manufakturu na výrobu místních vyhlášených mozaik a prohlédli si historické město Madaba. Let zpět byl tentokrát trošku dobrodružnější, už na odletu jsme měli poměrně velké zpoždění a díky silnému větru a dešti v Istanbulu se nám podařilo přistát až na druhý pokus a to jen tak tak. Já jsem strach z létání nikdy neměl a létám moc rád, tady jsem se ale v letadle poprvé opravdu bál. Když jsme vylezli z letadla, tak jsme měli na přestup jen půl hodiny, což se na tak velkém letišti nedá stihnout. Naštěstí tu na nás tentokrát čekal pracovník Turkish Airlines, který nás vzal zkratkou k odletové bráně a tak jsme přípoj do Prahy na poslední chvíli stihli. Už ho ale nestihly naše kufry, ty nám tedy dovezli domů až o den později, což už nezpůsobilo žádné velké problémy, kromě pozdějšího předání dárků z cest.

Myslím, že můžu s klidným svědomím prohlásit, že se i tato výprava velmi povedla. Dokonce natolik, že jsem rovnou zarezervoval termín na další rok, kdy se do Jordánska vydáme na přelomu května a června. I tentokrát se budeme potápět 5 dní a pak vyrazíme do Wadi Rum, do Petry a k Mrtvému moři. Na osvědčeném programu změníme jen pár drobných detailů, tak aby to bylo ještě lepší. Pokud se k nám tedy budete chtít v roce 2024 přidat, tak podrobnosti najdete zde.

Fotografie z podvody najdete v galerii zde.