Jihoafrická republika 2019

Za cíl letošní „velké“ výpravy jsme si již vloni v létě vybrali Jihoafrickou republiku, tentokrát to nebyla až tak úplně potápěčská výprava, jelikož převážná část aktivit byla plánována na souši. Nakonec se nás dala dohromady skupinka 15 osob + Pavel Šenk jako průvodce a zajišťovatel zájezdu. Na pražském letišti jsme se sešli 19. června a s British Airways jsme se vydali přes Londýn do Johannesburgu. British Airways jsme si vybrali pro cestu záměrně, jelikož mají nadstandardní váhové limity na zavazadla, 23 kg na odbavené zavazadlo, což není nic výjimečného, ale na příruční zavazadlo mají také 23 kg a to dokonce každý cestující může mít dva kusy příručních zavazadel. Tedy pro naší objemnou a těžkou fototechniku naprostá paráda. Všechny lety proběhly absolutně bez problémů (tedy až na drobnou příhodu pana Kačera :-)) a díky tomu, že se jednalo o noční lety, tak i 11 hodin v letadle uběhlo celkem rychle.

Po přistání v Johannesburgu vyměníme peníze, koupíme místní sim karty a vyzvedneme půjčená auta a rychle míříme z tohoto velkoměsta s největší kriminalitou na světě směrem na východ. No řeknu vám, zvyknout si na pravostranné řízení s manuální převodovkou je celkem síla, nejhorší jsou ale páčky blinkrů a stěračů, ty jsou zde totiž umístěny obráceně. Prakticky na každé křižovatce tedy místo signalizování směru jízdy, na sucho stíráme přední sklo. :-D Po zhruba šesti hodinách jízdy dorážíme na místo prvního noclehu, které je kousek od vstupu do slavného Krugerova parku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kruger je naším cílem pro následující dva dny, rozloha tohoto parku je neuvěřitelná, je totiž velký skoro jako Morava a je v něm 2500 kilometrů silnic!!! Navíc se zde můžeme volně pohybovat vlastními auty a je tedy jenom na nás kam se vydáme a kde se jak dlouho zdržíme. Jedinou podmínkou je být před západem slunce v kempu, kde budeme ubytováni a samozřejmě je všude mimo kempy přísně zakázáno vystupovat z vozidel. Hned za branou parku nás vítá skupinka slonů, těch tu potkáváme během dnů bezpočet, ale na jednoho z nich naše posádka asi jen tak nezapomene. Asi po hodině co jedeme sami parkem po prašné ne moc frekventované cestě, narážíme v zatáčce na obrovského slona, který stojí přímo na cestě. Naše auto se mu ale moc nelíbí a vyráží přímo naproti nám, s celkem nasraným výrazem a mávání ušima a chobotem taky nevypadá jako úplně přátelské gesto. Petr chce nejdříve couvat, ale to prý fakt nemá smysl, takže zastavujeme, instinktivně zavíráme okýnka (což by nám při případné útoku bylo úplně k ničemu) a ani nedutáme. Slon se zastavuje asi pět metrů před naším autem a dlouze nás sleduje, připadá nám to jako věčnost, než se zklidní a pokorně odejde do okolního porostu dál konzumovat listí. Tohle byl fakt hodně adrenalinový zážitek.

Na zvířata jsme měli v tomto parku štěstí, viděli jsme kompletní velkou pětku (slon, nosorožec, buvol, lev a leopard) a s většinou těchto zvířat to bylo opravdu blízké setkání, třeba lvi nám ve chvíli když je honili buvoli probíhali na cestě mezi auty, jeden ze lvů mi šel krásně na okýnko a prakticky se o naše auto otřel. Samozřejmě je zde k vidění i spousta žiraf, antilop, zeber, hrochů, opic, krokodýlů, ale i mnoho druhů ptáků, což je krásně vidět z pořízených snímků. Dva dny je ale na tento obrovský park málo a tak jsme projeli jen jeho malou část. Jsem si skoro jistý, že se sem ještě v budoucnu vrátíme na delší dobu.

Další den je ve znamení dlouhého přesunu (500 km) k branám dalšího parku Hluhluwe–Imfolozi, tedy vlastně dvou spojených parků. Zde trávíme celý následující den, oproti Krugeru je samozřejmě výrazně menší a možná i díky tomu méně navštěvovaný a má i jiný krajinný ráz, je výrazně více kopcovitý a proslulí je hlavně výskytem nosorožců a s nimi tu máme jeden nevšední i když smutný zážitek. Objevujeme dva nosorožce ležící na druhém břehu řeky, když najednou nad námi krouží vrtulník, který po chvíli kousek od nás přistává a vysazuje několik rangerů. Dozvídáme se od nich, že jeden z těch nosorožců uhynul a oni tedy jdou zjistit co se stalo a zajistit ho proti pytlákům. Asi po hodině projíždíme znovu okolo, nosorožec už má odříznutý roh, aby to nelákalo pytláky a má otevřený bok aby to naopak přilákalo šelmy, které se postarají o zbytek. Smutné, ale i taková je příroda.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Navečer se přesouváme do městečka Umkomaas, které je výchozím bodem pro potápění na Aliwal shoal, kde potápěním trávíme následující dva dny. Samotné výjezdy na moře lodí jsou tu adrenalinovým zážitkem, velké gumáky tady totiž musí překonat vlny, které mají i několik metrů a zpěněné se valí na písečnou pláž. Záchranné vesty pro pro případ „udělání se“ ve vlnách naprostou nutností. Náš skipper byl ale velmi zkušený a tak se nám nic takového nestalo, i když jsme si na vlnách velmi pěkně zaskákali. Oba dva dny jsme zde měli poměrně silné proudy a během 45 minut ponoru jsme pod vodou vždy urazili vzdálenost okolo 5 kilometrů, na focení to tedy bylo trošku složitější, ale pár fotek se povedlo. Největší radost jsem měl asi z písečných žraloků, kteří majestátně proplouvají nad písečným dnem a díky vyčnívajícím zubům působí trošku děsivě, jsou však absolutně mírumilovní. Zážitkem byl i ponor s vnaděním žraloků, v jeden moment se okolo nás točilo až 20 žraloků černocípých, kteří se pohybovali doslova na dotek. Pod vodou jsme potkali dokonce i delfíny, ti si však udržovali velký odstup a pohybovali se na hraně viditelnosti. Z lodi jsme pak viděli i dvě velryby, jedna z nich vyskočila z vody několik kilometrů od nás a druhá menší se vynořila přímo vedle naší lodi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po ponorech se vydáváme do městečka Port St. Johns, kam míříme na sardinkový run, na místo přijíždíme až pozdě v noci a zjišťujeme, že ubytování, které nám místní dive centrum zajistilo je naprosto katastrofální a tak se i přes pokročilou noční hodinu rozhodujeme zkusit najít jiné lepší, což pro skupinu 16 osob není nic jednoduchého. Nakonec se nám to za pomoci místní policie, která nám dělala ozbrojený doprovod, povedlo, takže další nezapomenutelný zážitek. Kdy se vám to kde podaří, že vám doprovod dělá policie se samopaly. Výjezdy na sardinky se nám ale moc nepovedly, původní majitel divecentra, které nám výjezdy zajišťovalo, ho prodal a nový majitel byl bohužel neschopný. První den jsme udělali jen jeden ze dvou výjezdů, jelikož loď dorazila o půl dne déle a druhý den najel skipper na vlnu tak nešťastně, že loď spadla z vlny z několikametrové výšky a výsledek byly dvě zlomené nohy, naše Simča a místní skipper. Jelikož se jiného skippera nepodařilo sehnat, tak už se další plánované výjezdy nekonaly. Simča navštívila několik nemocničních zařízení, kde ji nohu zrentgenovali, což potvrdilo rovnou tři zlomené zanártní kůstky a noha šla do sádry.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Program jsme tedy operativně změnili a vrátili se do Umkomaasu, abychom zde dali další vnadící ponor se žraloky. Je neuvěřitelné jak je oceán proměnlivý, na stejném místě jsme potápěli před pouhými čtyřmi dny a viditelnost byla nádherná, odhaduji to na 20 až 25 metrů, teď je voda zbarvena do zelena a viditelnost je pouze 3 až 5 metrů. To samozřejmě dává ponoru úplně jiný rozměr, opět okolo nás krouží tak 15 žraloků černocípých, které však vidíme skoro až na poslední chvíli. Několikrát mi hlavou projede myšlenka: „Co když je někde kousek za námi žralok tygří (toho zde viděli před dvěma dny) nebo dokonce velký bílý.“ Trošku mi z toho až zamrazí, ale je to opět skvělý zážitek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další den ráno se přesouváme na letiště do Durbanu a přelétáme do Kapského města. Zde nás vítá ne příliš vlídné počasí a teploty o deset stupňů nižší než u Indického oceánu, Atlantik je prostě „drsnější“ oceán. Přejíždíme do Simon´s townu, kde máme úžasné bydlení v koloniálním stylu, krb v obývacím pokoji přichází v chladných večerech vhod a dojde i na svařák z jihoafrického červeného vína. Počasí další den potápění nedovoluje a tak vyrážíme nejdříve na prohlídku kolonie tučňáků a pak na mys Dobré naděje. Vítr fouká tak, že nám to skoro utrhne dveře od auta při jejich otevření, vlny jsou obrovské a tříští se o skalnaté pobřeží. Všichni chápeme jak asi bylo námořníkům, jejich lodě byly nemilosrdně hnány na tyto útesy.

Přes noc se počasí dle předpovědi umoudřilo a my vyrážíme na dva ponory, první do kolonie lachtanů. Ti jsou velmi hraví, zvídaví a kontaktní, několikrát přijedou až ke mě a „ochutnají“ ramena od mých blesků a nakonec i moje vlastní ramena, není to však agresivní útok, že by někoho chtěli pokousat, prostě jsou jen zvědaví, co že se to pohybuje v jejich rajónu. Jsou však i strašně rychlí, což v kombinaci s tím, že mi přestal fungovat jeden z blesků, znemožňuje jejich slušné nafocení. Na druhý ponor jdeme do kelpu, ten zde roste z hloubky cca 12 metrů až na hladinu a je plný života. Vyhlížíme hlavně žraloka sedmižábrého, ale jeho populace tu byla velmi zdecimována lovícími kosatkami, a tak na něj nemáme štěstí. Další den jdeme potápět na vrak, je již krásně porostlý korály a houbami všemožných barev a je na něm i spousta mých oblíbených nahožábrých. Mě zde bohužel úplně zrazuje fototechnika, fotoaparát mi v pouzdře „zamrzl“, nereaguje na žádná tlačítka a nejde ani vypnout. Rozhoduji se tedy vynořit, na lodi za pomoci kapitána fotoaparát otevíráme a po vyndání baterie vše funguje normálně. Nechávám se tedy ještě hodit do nedalekého kelpu, kde alespoň narážím na dva malé žraloky stydlivé.

Odpoledne se opět přesouváme o kus dál o to do Hermanusu, další den se rozdělujeme na dvě menší skupinky, kdy jedna vyráží lodí na pozorování velryb, bohužel na ně ale nemají štěstí. Druhá skupinka vyráží auty na nejjižnější bod Afriky na Střelkový mys, který je zároveň oficiálním místem střetu Indického a Atlantického oceánu. Odpoledne se obě skupiny potkávají v Gansbaai, odkud vyrážíme na pozorování velkého bílého žraloka z klece. Máme štěstí a okolo naší lodi krouží hned dva velcí bílí, tedy vzrůstem jsou spíše menší, jeden má 2,5 metru a druhý 3 metry, přesto budí obrovský respekt. Kromě nich se okolo lodi ukazují i dva žraloci mědění. Cesta zpět do přístavu je opět adrenalinovější, na naší lodi se rozbil jeden z motorů a loď tedy není schopna vyvinout dostatečnou rychlost, aby bezpečně projela velkými vlnami. Následuje tedy nouzová evakuace do několika menších lodí, které nás bezpečně dostanou do přístavu. Následně pak sledujeme, zda se kapitánovi lodě s jedním funkčním motorem, na které zůstalo i veškeré naše vybavení, podaří bezpečně proplout velkými vlnami, nebo zda vlny loď potopí. V přístavu je sešlo poměrně hodně lidí, jelikož něco podobného se prý nestalo již několik let, je vidět, že mají opravdu obavy a někteří se i modlí. Naštěstí vše dobře dopadlo a loď se bezpečně dostala do přístavu.

Poslední den našeho jihoafrického dobrodružství míříme zpět do Kapského města, odkud i večer odlétáme směr Londýn. Cestou stihneme návštěvu ještě jedné tučňáčí kolonie a v Kapském městě pak část účastníků míří na Stolovou horu, která je však zahalena mraky, a část míří do oceanária, prohlédnout si ryby, které jsme ve vodě nepotkali naživo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Osmnáct dní uteklo jak voda, stále se bylo na co dívat, a odvážených zážitků je nespočet. Počasí nám sice občas zkomplikovalo plány a ne vše, co jsme chtěli, jsme tedy i viděli, ale to je prostě příroda. Přesto tuto výpravu hodnotím jen v superlativech a do Jihoafrické republiky se budu chtít, stejně jako většina účastníků, v budoucnu ještě vrátit, protože tato země nám toho má ještě hodně co nabídnout.

Tak zhruba za tři až čtyři roky nashledanou JAR ;-)

Fotografie z podvody najdete v galerii zde

Fotografie ze sucha najdete v galerii zde