Horka 6.4.2019

Tak jsme zase jednou vyrazili na blint do Německa. Na lomu v Žitavě bylo jako většinou zavřeno, takže jsme pokračovali dál do vnitrozemí, Dietmar sice na lomu v Kubschützu byl, ale na otázku „Jaká je viditelnost?“ odpověděl „Nein“ a jelikož anglicky nemluví, tak tím opravdu nemyslel devět metrů. Pokračovali jsme tedy dál na Horku, kde už jsem hodně let nebyl. Viditelnost vypadala slušně a nebylo tu ani moc lidí, takže jsme se zde usadili.

První ponor směřujeme na nejhlubší místo lomu, voda za ty roky opět stoupla a tak jsem zvědavý kolik tu naměřím. Je tu už 37 metrů, když jsem tu byl poprvé v roce 2002, tak to bylo jen necelých 27 metrů, jsem fakt zvědavý, kam až to vystoupá. Dole je vidět velmi slušně, odhaduji to na 8 až 10 metrů, ale nahoře to za moc nestojí, tam je to jen okolo tří metrů. Prolézáme tedy hlavně spodní pasáže lomu, kde to je ale prakticky bez života, až ke konci ponoru potkávám v hloubce 12 metrů zaparkovanou štiku, je jak zazimovaná, fotím jí několik minut a ani se nehne.

Po obědě a dofoukání lahví jdeme na druhý ponor, tentokrát to bereme druhou stranou, prohlédneme si několik atrakcí a já pak v hloubce 15 metrů narážím na kolonii nezmarů. Zastavím se zde na poměrně dlouho a snažím se je alespoň trošku slušně nafotit, ale na ně by to chtělo makro objektiv, který zde samozřejmě nemám nasazený, tak třeba příště si tady dám speciální ponor na nezmary. Při návratu opět na stejném místě narážím na tu samou štiku jako na prvním ponoru, za dvě hodiny se ani nehla, takové chování jsem ještě u štiky nezažil, doufám že nebyla v posledním tažení.

Horka mě po letech celkem mile překvapila, hlavně ubylo schodů, takže už to není takovej vopruz dostat se do vody a z vody, i zázemí se zlepšilo a tak se sem někdy v budoucnu určitě vypravíme na více dnů a spojíme to i s návštěvou dalších lomů, kterých je v okolí hned několik.